Červenec 2010

mám plný dny!

19. července 2010 v 18:55 | Adelinka10 |  Netovej deník
Ahoj byla jsem dneska v zoo priste dodám fotecky fákt supr byli tam hodne zvirat(prazska zoo)
byla tam Moja u goril i ta malinka narozena a vcera jsem byla na hazemburku to je hrad byl na velkym kopci takze tam jsem musela doslapat a pak jsem byla este v cera na zamku tam byl park s pávama a dala jsem si tam zmrzku bylo to proste supr(az na ty chudáky nohy ty sou u naveny moje :))tak zatim pa pá




                                                  
mnmfh

Jsi proti týraní?????????

13. července 2010 v 20:36 | Adelinka10
Jsi proti týrání zvířet ?! Tak neváhej a pomoc ! Napiš do komentářů :

  1. jméno nebo přezdívku
  2. blog,web....
  3. Jsi proti týrání zvířat ?!
  4. dáš si na svůj blog tuto ikonku ? ↓

Fríscí koníčci

13. července 2010 v 20:16 | Adelinka10 |  Koně
hi hi hi
Soukromý největší chov fríských  koní v České republice najdete v Radvanci. Základem  chovu koní je 10 importovaných klisen z Holandska. V roce 2009 očekáváme již čtvrtou generaci zde narozených hříbat. Hříbata jsou potomky nejlepších holandských hřebců. Úzce spolupracujeme s holandským nejlepším hřebčínem. Koně jsou chováni pastevně a jejich využití je pro lehčí zápřah nebo jízdu pod sedlem.
Fríský kůň má velmi dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.



jhfhjtz


frís





kjgf



frís

Koníci

13. července 2010 v 20:15 | Adelinka10 |  Koně
Jsou koně hloupí?
koníček
Zdroje informací:
Časopis Equito 3/94
Úvodem...
Každé zvíře je natolik bystré, jak musí být, aby přežilo. To, co u našich koní pokládáme za hloupost, není nic jiného, než reakce na stresové situace. Sibylle Liuse Binderová se zabývá fenoménem stresu u koní.
Jsou koně vlastně hloupí? Podle toho, koho se ptáme, dostáváme ty nejrůznější odpovědi. Jeden si myslí, že kůň stále nepochopil, že ho kolečko na vyvážení hnoje nesežere. Jiný si myslí, že jeho pes ví všechno a považuje ho za mnohem moudřejšího, než svého koně. Třetí je naopak pevně přesvědčen, že jeho kůň "rozumí každému slovu" a výčitku hlouposti energicky popírá. Jim všem dal odpověď Virtus B. Dröscher, který se věnuje etologii zvířat a výzkumu jejich inteligence, když napsal: "Příroda propůjčila každému druhu zvířat vedle život udržujících instinktů přesně takovou míru učenlivosti, jakou potřebují k přežití."
Vyvozování důsledků ze zkušeností
Měla jsem dva kocoury: Bel Amiho a jeho syna Billyho. Billy, velice hravý a pohyblivý, měl ve zvyku několikrát denně vyzývat svého otce ke hře přinášením míčku a šťoucháním. Velice často měl však smůlu: Bel Ami právě dřímal a neměl vůbec chuť si hrát. Synovo opakované výzvy pociťoval jako dotírání a odpovídal na ně prskáním a škrábáním. Během okamžiku se z toho vyvinula rvačka, ze které Billy obvykle prchnul. Jeho nos byl chronicky poškrábaný a sbírání chomáčů Billyho chlupů patřilo k mé rutině. A předse se Billy nikdy nenaučil vyvodit důsledky z Bel Amiho varování.
Normálnímu koni by se něco takového nestalo. Po prvních ranách by se naučil respektovat nevůli druhého. Jsou tedy koně inteligentnější než kočky? Určitě ne! Kočka je vlastně samotářským lovcem, její vztah k příslušníkům vlastního rodu se zakládá na odstupu, porušeném pouze v čase říje. Kůň je naopak stádový tvor, zachraňující se před nepřítelem útěkem. Pro kočku je životně důležité, aby si uměla udržet svůj revír - jen tak v něm může ulovit dostatek kořisti. Příslušníci jejího vlastního rodu jsou její konkurenti, proto si je drží od těla. Kůň zase k přežití potřebuje stádo, musí být tedy uzpůsoben k sociální inteligenci. Srovnávání mezi jednotlivými druhy je vlastně nemožné. Na mnohovrstevný pojem "inteligence" nelze použít žádné všeobecně platné měřítko.
Analogie jsou ale přípustné, proto je třeba se zeptat, jak je možné, že se pes a kočka dokáží o "svém člověku" naučit o tolik více než kůň. Kupříkladu pro psa, který už přináší vodítko, zatímco jeho pán ještě sedí za psacím stolem, neexistuje žádný srovnatelný případ s koněm. Tímto se dostáváme až k jádru sociální interakce ve vztahu zvířete s člověkem. Pes a kočka žijí spolu s námi. Jsou s námi celých 24 hodin a každý, kdo má takového opravdového čtyřnohého "člena rodiny" ví, při kolika činnostech se nám předoucí kočka otírá o nohy a pes se zájmem pozoruje. Inteligence těchto domácích zvířat je povzbuzovaná neustále novými informacemi o lidech, zatímco většina koní prostojí takřka celý den ve svém boxu a člověka zažije jen při více-méně stejných činnostech.
Pro ilustraci poslouží jednoduché počty: pes je (v nejlepším případě) skoro pořád v lidské společnosti. V optimálním případě stráví asi 75% svého života v přítomnosti lidí. Docela jiná je ale situace u koní: první kontakty s člověkem má jako sající hříbě. Podle toho, co se ve stáji děje, zažívá v tomto "dětském" věku 1-4 hodiny denně lidskou společnost, která se ho ale většinou netýká přímo, ale různých činností v jeho větší nebo menší blízkosti. Následující roky stráví ve stádě, kontakt s člověkem se redukuje na nejmenší míru. Činnost "dvojnožců" se v této době převážně nezaměřuje na individum, ale na celou skupinu. Později, jako jezdecký kůň, přijde do styku s člověkem v nejlepším případě dvě hodiny denně. Když řekneme, že kůň stráví s člověkem 10% ze svého života, bude to pravděpodobně velice blízko realitě.
Během této krátké doby se toho koně musí naučit velmi mnoho. Od podkovávání přes sedlání až po práci pod sedlem. Přitom je v průběhu výcviku koně velmi často přítomno to, co je pro výkon mozku nanejvýš škodlivé: stres.
Jak působí stres na zvířata, ukazuje pokus prof. J.C. Fadyho s paviány. Mladý pavián Fips se v řadě komplikovaných experimentů osvědčil jako velice inteligentní. Vynikal mimořádnými duševními výkony až do doby, kdy se jednoho dne stalo něco hrozného: do klece Fipsovi dali silného, ale nepříliš chytrého paviána Huga. Fips od něj dostal velký výprask a ošetřovatel ho musel zachraňovat. Profesor Fady je potom zavřel do sousedních klecí a opakoval testy, v kterých předtím Fips znamenitě obstál. Z toho už nebylo nic - Fips se nyní choval jako nápadně hloupý. Když mezi klecemi zatáhli závěs, byl Fips znovu jako předtím. Již jen pouhý pohled na silného Huga v něm vyvolal strach, blokující jeho mozkový výkon. Fips podlehl stresu a stres brzdí schopnost učit se a přemýšlet.
Stres způsobuje i takové poškození zdraví, které může vést k smrti. Prof. R. Bilz z Mainzu hodil vodní potkany do nádoby s vodou, ze které se nemohli sami vyšplhat. Asi po čtvrthodině vzrušeného zmítání se ve vodě byli mrtví: v důsledku stresu jim selhalo srdce. Když však profesor nechal po pěti minutách jednoho potkana vyšplhat se z vody po dřevěné tyčce, mohl ho potom opět hodit do vody bez toho, aby zemřel v důsledku stresu. Naopak - v naději, že se opět objeví záchranná tyčka, vydrželi potkani v nádobě plavat až 80 hodin.
Ptáte se, co má tento pokus společného s koňmi? Na první pohled skoro nic. Stres je však rovněž problémem v životě koní. Například při obsedání - sedlo i jezdec se nacházejí na místě, kam by se zakousl útočný dravý nepřítel. Velké kočkovité šelmy, jako např. severoamerická puma, hlavní nepřítel mustanga, číhá ve stromech a na výběžcích skal, aby své kořisti skočila na hřbet. Je to již velký krok kupředu při domestikaci koně, že se naučí jezdce nejen snášet, ale že se v nejlepším případě dokáže ze svého dvojnohého břemene i radovat.
Stresový faktor - nedostatek pohybu
Pravděpodobně největším stresovým faktorem je u našich koní nedostatek pohybu. Opět jeden charakteristický příklad pokusu s potkany. Prof. M. Weiss z univerzity v Rockfelleru zavřel potkany na čtyři dny do těsných klícek a dával jim dost často na konec ocasu slabé rány elektrickým proudem. Polovina zvířat to musela nečinně snášet, zatímco ostatní potkani mohli předníma nohama pohybovat špapacím kolem. Když potkani utrpěli šok, mohla polovina zvířat "prchat", ale jen předníma nohama na místě. I když pohybovali tlapkami jakkoli rychle, nemohli se vzdálit ani o milimetr od zdroje nebezpečí, které je štípalo na ocase. Navzdory tomu byl u těchto zvířat škodlivý účinek stresu podstatně menší než u těch, kteří při šoku nemohli "utéct" pryč.
Samovazba v příliš malém boxu při nedostatku pohybu je pro koně trvalým stresem, a stájové zlozvyky jako je tkalcování a krkání musíme považovat za "pokus o odstraňování stresu". Je to stejné, jako "utíkání" potkanů v jejich šlapacím kole. Při mírnějších podmínkách uvázání jsou i účinky mírnější. Kůň rezignuje. Otupí, jeví stále větší nezájem a dává svou "vnitřní výpověď". Je mu skoro všechno jedno, jeho potřeby se omezují na žraní a přání, aby mu dali všichni pokoj. Navenek působí jako "hodné zvíře", které nedělá žádné těžkosti, ale v podstatě je ve své inteligenci na minimum zredukovanou karikaturou. A tam, kde se inteligence omezí takovýmto způsobem, nemůže už ani učenlivost dosáhnout optimální míry. Logickým důsledkem toho všeho musí být: Dopřejme koním víc možností zábavy! Zrakové a sluchové kontakty s kamarády svého druhu, dostatečný pohyb a ne jen na ježdění omezený kontakt s lidmi. Proč si dopřejeme kávu pouze ve společnosti lidí? Piknik s koněm by byl rovněž možný! A proč chodíváme na procházky jen se psem? I kůň by se rád prošel na dlouhém vodítku. A k čemu je volný den? I když sami někdy nemáte čas a nechcete koně svěřit jinému jezdci, určitě se najde přítel, který koně alespoň povodí. A na balíku slámy v koutě boxu se dá docela dobře číst kniha...
Zdroj: horses-online

Italský ohař

12. července 2010 v 21:14 | Adelinka10 |  Zvířata a příroda






historie plemene



Ten, kdo se již nějakou dobu zajímá o psy jistě ví, že zemí původu Italského ohaře je Itálie, že mezinárodní zkratkou tohoto plemene je IO, že patří do skupiny FCI sedmé - ohaři (psi stavěcí), typu kontinentálních (evropských) honících psů s pracovní zkouškou FCI č. 253 a: bílooranžový, 253 b: ryze kaštanově hnědý.
Dle některých kynologů je Italský ohař (Bracco Italiano) považován za jednoho z nejstarších ohařů, který existoval již v 18. století. Bracco je jedním z nejstarších loveckých psů Evropy a je to atletický, silný a výkonný pes, který se dlouho dělil na dva typy, lehký a těžký. Kdysi existovaly dva regionální typy těchto psů. Jeden byl z Piemontu lehký, který dost připomínal francouzského krátkosrstého ohaře, druhý těžký byl chován v Lombardii.
Plemeno pravděpodobně vzniklo křížením italského honiče a dnes již vyhynulého asyrského mastifa. Existují například fresky a jiné důkazy o tom, že italská šlechta lovila s podobně stavěnými psy již ve 14. století. V jiných pramenech se lze dočíst, že historie tohoto plemene sahá až do 5. století před Kristem a že Bracco je výsledkem křížení mezi původními moloosy z Mezopotámie a rychlými a lehkými egyptskými chrty. Pravděpodobnější však je, že je potomkem pravých honičů, kteří se vyznačovali velkým a těžkým uchem, přičemž vývoj evropských ohařů začal na přelomu 16. a 17. století.
Dávní předci všech ohařů ve středověku byli tzv. ptačí psi. Ty používali sokolníci k vyhledávání ptáků, kdy je přinutili "ptačí psi" vzlétnout, aby umožnili lov sokolům nebo se nechali tito psi po označení jejich nalezení zalehnutím spolu s nimi přiklopit přívlačcem (sítí).
V jiných knihách, např. v encyklopedii Plemena psů ve II. díle, od Hanse Räbera, z roku 1995, se píše: "Lze akceptovat, že italský honič segugio a italští ohaři bracco a spinone vzešli ze stejných loveckých psů". Dále se píše: "Petrus de Crescientis (Rura Lium commodorium), italský spisovatel, který žil v letech 1230-1320 a ve svém dvanáctisvazkovém díle napsal také kapitulu "O psech", označuje stejného loveckého psa jednou jako "segugio" a jindy jako "bracco".V roce 1895 Beckmann píše, že se v Benátkách hlasitě lovícím psům, tedy honičům, ještě stále říká "bracco", dlouhosrstému ohaři se však říká "spagnole" (dnes spinone).
Na zušlechtění Italského ohaře, ale i jiných, se téměř jistě podílel pointr, který má tzv. pevné vystavování a zvěř hledá s vysokým nosem. Píše se, že tím získal italský ohař na lehkosti. Rychleji tak se vztyčenou hlavou nenuceně poklusává dlouhými kroky, aktivně vyhledává zvěř a dobře ji nosí.


V knize "Chov a výcvik ušlechtilých psů loveckých", od Františka Štětky, která vyšla v roce 1909 nákladem časopisu "Česká myslivost", její autor doslova píše: "Mezi stavěči rozeznávají se krátkosrstí, dlouhosrstí a drsnosrstí čili ostnosrstí, podle původu odrůdy německé, anglické, vlašské (italské - pozn. autora), francouzské a španělské." Dále je napsáno: "Mezi vlašskými psy rozeznávají se:
a) krátkosrstí stavěči - Bracco,
b) dlouhosrstí stavěči - spinone.
Plemenné známky stavěče krátkosrstého, alespoň zkratkovitě: jest zvláště silné postavy, délka těla je při porovnání s pointrem kratší, hlava silnější, říznutá prohlubenina čela mezi očima není tak náhle vykrojena, lebka jest vyšší, kůže sedí mu na těle nápadně volně, pohyby těla jsou dosti volné a váhavé, což jest podmíněno silnou stavbou těla. Výraz obličeje ještě vážný, opravdový, však přátelský. Hlava, jak podotknuto, jest silná, lebka široká, rty jsou silně převislé, slechy dlouhé, hladké, prsa velmi hluboká a široká, nohy odpovídají síle těla, lopatky jsou docela volné. Vadou je příliš zavalitý, přeplněný úděl těla, sražený zadek, příliš objemná hlava, křivé přední běhy, navenek stočené lokty, navenek směřující ploché běhy nebo příliš roztažené prsty a přílišné zkrácení prutu. Vadné jest zabarvení červené, žluté, žíhané, barva vlčí hnědá se žlutými nebo rezavými příznaky, trojbarevnost nebo čistá bělost", čímž byl pravděpodobně míněn albinismus.
Z několika pramenů jsem se dozvěděl, že je Italský ohař potomkem psa sv. Huberta - bladhaund (bloodhound) a že původně Italové rozlišovali dva typy ohařů, velkého a těžkého "Bracco nobile" a lehkého "Bracco commune" také zvaného "Brachetto".
V první polovině 19. století však došlo k nekontrolovanému křížení loveckých psů a plemeno bylo těžce poškozeno. Italský chovatelský klub tak musel přistoupit k výběrovému chovu.
V roce 1930 byla založena Společnost přátel italských ohařů a v roce 1936 byl vypracován nový standard.
Po II. světové válce značně klesl počet chovných zvířat tohoto impozantního plemene a proto bylo nutné přistoupit k programu záchrany Italského ohaře před zánikem. Bylo vybráno několik jedinců, kteří pokud možno co nejvíce odpovídali pravému Italskému ohaři a měli plný rodokmen. Protože jich bylo opravdu málo, křížil se mezi sebou Italský ohař tzv. Bracco nobile (ohař šlechty, vznešený) z Piemontu a Bracco commune (ohař obecný) z Lombardie.
V roce 1949 a to 19. února, byl vypracován definitivní standard, který oficiálně zaregistroval Italský kynologický klub (ENCI). Tento standard již rozlišuje těžký a lehký typ Italského ohaře.
V listopadu 1949 byl založen Italian Bracco Italiano association (SABI) sociatá Amotori del Bracco Italiano (česky - Spolek milovníků Italského ohaře) a prezidentem se stal Giovanni Gracchi z Itálie.
Povaha: Bracco je pes citlivý, rezervovaný, vůči svému pánovi velmi přátelský, přítulný a nesporně inteligentní. Je to poměrně vytrvalé plemeno. Je spolehlivý, obdařený excelentní schopností porozumět. Je zrozený pro lov, má ušlechtilý výraz, kdy se pohybuje se vztyčenou hlavou a při práci překrásně volně a vytrvale kluše, jakoby plaval. Je velmi rozhodný a vyrovnaný při honu, kdy se svým vůdcem ochotně spolupracuje, aktivně vyhledává zvěř a dobře ji aportuje. Nelze vyloučit jistou podobu se spinoem, přičemž i toto plemeno pravděpodobně pochází také z Piemontu, z Itálie, jako vyšší, elegantnější a poněkud těžší typ Italského ohaře "Bracco nobile". Říká se, že Spinone je vlastně hrubosrstý Italský ohař.
Italský ohař typu "Bracco nobile" je z Piemontu a typu "Bracco commune" je z Lombardie. Jak jsem již uvedl, v Itálii se Italský ohař (Bracco Italiano) dělí na dvě variety - podle barvy na bílooranžovou a hnědě grošovanou. Bílooranžová varieta je považována za původní a vznikla patrně v Piemontu. Grošovaná patrně pochází z Lombardie. Za vznešené zbarvení se považovalo čistě bílé zbarvení s velikými oranžovo-žlutými plotnami. Dovolen byl oranžový a hnědý bělouš. Přípustní byli také jedinci bílí s kaštanově hnědými plotnami a hnědým tečkováním.
Dle hraběte Delor de Ferrabouc (celým jménem Ferdinando Delor de Ferrabouc, narodil se v roce 1838, zemřel v roce 1913) měl vysoký "Bracco nobile", také "Bracco di gran sangue" (čistokrevný), výšku v kohoutku 65-70 cm, dlouhé, nízko nasazené a spirálovitě stočené uši, krátký krk s dobře vyznačeným lalokem a vodorovně nebo svěšeně nošený ocas. Později pak Delor stanovil žádoucí barvy. Byla to čistě bílá s velkými oranžovo-žlutými plotnami. Ta platila za vznešené zbarvení. Čistokrevný ohař nemohl mít podle Delora černé skvrny, černý nos a nebo černé okraje pysků. Psi s černým pigmentem platili za křížence s pointrem nebo křížence mezi ohaři a honiči. V encyklopedii Plemena psů v druhém díle od Hanse Räbera, z roku 1995, se dále píše: "Značný počet psů měl jednoduché nebo dvojité vlčí drápky, avšak Delor je neshledal za známky plemene. Ocas měl být jen 15-20 cm dlouhý".
V Piemontu se v roce 1900 vyskytoval čistokrevný "Bracco nobile" (ohař šlechty, vznešený), protože ho královská šlechta chovala na svých panstvích a dvorech takřka izolovaně.
A nyní k hlavním rozdílům Italského ohaře typu Bracco nobile a typu Bracco commune:
Bracco nobile je vysoký, těžší a mohutný pes. Má plnější břicho a méně vtažené než má Bracco commune. Bracco commune připomíná spíše německého ohaře. Je o poznání lehčí a menší než Bracco nobile. Břicho má více vtažené. Je obratnější, menší, vytrvalejší a méně náročný. Bracco nobile má hranatou hlavu oproti typu "Bracco commune, jehož hlava je kulatější a kratší. Bracco commune se více podobná pointrovi staršího typu (viz obrázek z knihy Výcvik ohaře od Františka Hostičky z roku 1920) nebo německému ohaři staršího typu, protože i uši má výše nasazené, kulatější a o něco širší a kratší než Bracco nobile. Pro oba typy Italského ohaře však platí, že délka čenichu se rovná polovině délky hlavy. Nos je velký s dobře otevřenými nozdrami a mírně přesahuje přední linii pysků. Je zbarven růžově nebo hnědě a to více či méně světle, přičemž barva nosní houby závisí na zbarvení srsti, stejně jako barva oka či drápů. Horní pysk překrývá při pohledu zepředu spodní čelist, při bočním pohledu ji o něco přesahuje. Bracco nobile má na hlavě dobře patrný týlní hrbol. Bracco commune jej má nevýrazný. Krk je mohutný a krátký s dobře vyznačeným lalokem. Výška Italského ohaře typu "Bracco nobile" se více přibližuje k horní hranici výšky v kohoutku uváděné ve standardu. Výška Italského ohaře typu "Bracco commune" se naopak více přibližuje k spodní hranici výšky v kohoutku uváděné ve standardu, tj. u fen 55cm a u psů 58cm.




Celkově stavba těla Italského ohaře odpovídá tomu, kde byl chován, cvičen a využíván jako pes lovecký. Typ "Bracco nobile" byl veden pro práci na poli a díky své stavbě těla mohl pracovat pouze v otevřeném terénu. Typ "Bracco commune" (ohař obecný) byl odolnější, méně náročný a díky své výšce v kohoutku a celkové stavbě těla daleko pohyblivější. Dokázal pracovat v kopcovitém i hornatém terénu.



Zdroj: Eva Merhautová

Zvírecí pixelky

12. července 2010 v 20:27 | Adelinka10

Pixelky zvířátek

12. července 2010 v 20:23 | Adelinka10

Omlouvám se.............

12. července 2010 v 20:18 | Adelinka10 |  Netovej deník
Ahoj moc se omlouvám že jsem tady tak dlouho nebyla a skuste konskysen.net pracujete tam s koníkama trenuje te je atd.kdybyste stim potrebovali pomoc tak mi napista muzete tam dávat i spravi :D ale vázdne ze jsem tu dlouhonebyla tak za to se omlouvám mám nejak hodne prace a jsem nejakou dobu na konskem snu no tak moc děkuju za pochopení a ahoj