Květen 2011

Vydra

31. května 2011 v 20:08 | Adéla |  Zvířata a příroda
Vydry jsou ovlivňovány vzdušným živlem (myšlení, rozum, pohyblivost, bystrost), vládne jim severní vítr (uzdravení, obnova). Indiáni považovali vydru za velmi hravé a roztomilé zvíře. Symbolizovala pro ně něco nového, změnu k lepšímu. Vydra je mytologická bytost se schopností zahnat strasti a obavy. Přináší naději a sílu pokračovat v započaté cestě. Je průvodcem a pomocníkem poutníků.

Díky optimismu a životnímu elánu zvládají lidé ve znamení vydry snadno všechny existenční trampoty.
Co ostatním připadá jako těžkost a potíž, považuje Vydra za hru, výzvu. Ke všemu přistupuje s humorem, dokáže druhého podržet v nejtěžších chvílích. Proto jsou tito lidé ve společnosti oblíbení, mívají hodně přátel, lehce se skamarádí.
Lidé Vydry jsou nadaní, vynikají aktivitou, pracovitostí a mají neobyčejný smysl pro spravedlnost. Vždy pomůžou tomu, kdo je v právu, a slabšímu proti přesile.
Své nápady často nedotáhnu do konce, zůstanou někde v polovině. Jejich představy a plány jsou reálné jen v jejich fantazii. Potřebují někoho, kdo by je udržel nohama na zemi.
Potřebují konstruktivní kritiku, aby nevyplýtvali příliš času a energie na realizaci nerealizovatelného.
Vydry jsou nevázané jako motýli, kteří si volně poletují po louce, tu si sednou na jednu květinu, tu ochutnají nektar z jiné. Letí, kam chtějí.
Vydry by se měli naučit disciplíně.
Jsou sice dobrými kamarády, ale díky své přelétavosti, můžou jedince, ke kterým se hlásí, vyměnit ze dne na den. Pokud jim něco přestane vyhovovat nebo se cítí příliš svázáni, prostě zapomenou a přidají se jinam.
To samé platí i v partnerském soužití. Vydry se neobejdou bez volnosti, neumí se usadit. "Navždy" pro ně znamená "na pár let". Nepatří mezi domácké typy,

Vydry

31. května 2011 v 19:10 | Adéla |  Zvířata a příroda
Tady je pár obrázků vyder...xD to vám musím říct šla jsem na google na nějaký ty fotky abych si tam skopčila ale dala jsem si tam šelma...a vyšili mi tam tygři medvědi a najednou vydra xD sem nemohla =D =D

Tady je krásná fotka =)) :


Aonyx cinerea - vydra malá
Vydra

Surikata

30. května 2011 v 19:10 | Adéla |  Zvířata a příroda

Surikata (Suricata suricatta Schreber, 1776)

Výskyt

Celá západní část jižní Afriky. Surikatu najdeme na savanách a ve stepích nejlépe s písčitým povrchem.

Fyzický popis

Surikata je malá a čiperná šelma. Srst má barvu od pískově zlaté až po stříbřitě hnědou, s málo zřetelnými skvrnami na zádech. Uši a kruhy kolem očí má černé. Na tváři a čenichu má bělavá místa. Ocas dosahuje 3/4 délky těla.

Chování

Surikaty jsou společenská zvířata a žijí ve skupinách čítajících 10-30 členů. Žijí ve starých termitištích a nebo norách po jiných zvířatech, kterí si neustále upravují. Nory mají více východů. Den tráví hledáním potravy, hraním a samozřejmě i odpočinkem, při kterém zaujímají nejroztodivnější polohy. Rády se vyhřívají na slunci. Mají ve svém středu vždy nejméně jedno zvíře, které hlídá skupinu před predátory a to i před dravými ptáky, kteří s oblibou surikaty loví. Strážce hlídá nejčastěji na nějakém vyvýšeném místě a nebo na keři. Když vycítí nebezpečí, varuje ostatní poplašným signálem, po kterém se všichni běží ukrýt do bezpečí nor. Při hlídkování surikaty sedí na bobku a nebo panáčkují. Když je ohrožuje nějaká menší šelma, spojí svoje síly a drzouna zaženou. Když se potkají s jedinci z jiné kolonie, někdy dojde ke rvačce, která může skončit i smrtí některého z účastníků.

Potrava a lov

Surikaty loví malé savce, plazy, malé ptáky a pochutnají si i na hmyzu, hlavně na sarančích. Někdy vyhledávají i rostlinnou potravu.

Rozmnožování

Páření je velice bouřlivé jako surikaty vůbec. Zvířata se u něho někdy i lehce pošťuchují. Samotné páření pak trvá krátce. Zhruba po 11 týdnech se rodí mláďata, které hlídá celá skupina. Ve věku 2-3 měsíců jsou samostatná a kolem 1 roku dospívají.

Způsoby komunikace

hlasová: surikaty mají vyvinutou hlasovou komunikaci a "povídají si", vydávají směs různých zvuků
čichová:
tělesná:

Ohrožení a ochrana

Běžný druh.

Fotogalerie

Surikata
Surikata
Surikata
Surikata
Surikata
Zdroj:
http://www.wildafrica.cz/cs/zvire/surikata/



P.S když sme byli na ŠvP tak sme byli v Zoo a oni tam byli(jsou skoro v každý)ale vždycky mě zaujmou myslím že jou velice chytří =)

ŠvP

28. května 2011 v 21:47 | Adéla |  Netovej deník
Ahojky tak na ŠvP to bylo celkem fajn...ale před rokem to bylo lepší tam byla aspon někdy rovinka tam byli jenom kopce ale fakt...měli sme vždycky k snídani bud šukovej salám(FUJJ) nebo sme měli veku s máselm a já si na to dávala marmeládu a nebo sme měli chleba rajčata...a další den chleba máslo a nebo jogurt as křupinky ale ne mléko(takže na nic) a takhle se nám to střídalo do kola...no byli¨sme na hnědým vrchu půlka byla na Snežce a opůlka šla do města já šla teda do města ale litovala jsem že sem nešla na Sněžku..pak sme šli na Černou horu..no prostě to tam bylo fajn škoda že pak poslední den pršelo a to sme měli mít zrovna bojovku no =( ale měli sme 2 diskošky takže dobrý! =))mám asi 10 fotek a na tom jsem 2x já a 8x kozi nějaký vůbec sem nefotila takže prominte =))

Pro SB/Affs

20. května 2011 v 19:06 | Adéla |  Netovej deník
Ahojky SB/Affs zítra jedu na Švp(školu v přírodě)takže nebudu obíhat celí týden...tak si mě prosím nemažte moc děkuju =)

Fotka anakondy

19. května 2011 v 19:32 | Adéla |  Zvířata a příroda
P.S myslím že je krásná jasně lidé se jí asi bojí ale jinak je krásná =)

Eunectes notaeus - anakonda žlutá

Koalové

18. května 2011 v 19:49 | Adéla |  Zvířata a příroda
http://www.camelotbears.com/images/koala_baby_pic.jpghttp://www.harunyahya.com/articles/images_articles/koala2.jpgpicture of a koalahttp://las.new-england.net.au/images/2005/20050830033koala.jpg Koala checking out bushes Koaly byly téměř vyhubeny člověkem, který je lovil hlavně kvůli kožešině. V současnosti jsou chráněné australskou vládou a největším rizikem pro koaly je úbytek vhodných blahovičníkových lesů a rozbití jejich teritorií výstavbou silnic. Také toulaví psi zabijí mnoho koal. Koaly jsou velmi vnímavé k chlamydiovým infekcím a toxoplasmóze.- Rozšíření - Austrálie (jihovýchodní Queensland, východní Nový Jižní Wales a stát Viktorie).
- Stráví celý život na vysokých stromech. Ve dne sedí zaklesnutá ve větvích. Šplhá díky ostrým drápkům a pomáhá jí první a druhý prst postavený proti ostatním. Krátkou vzdálenost umí i přeskočit.
- Na zem slézá, jen když potřebuje na další strom. Překvapivě dobře plave.
- Je potravním specialistou. V Austrálii roste více než tři sta druhů eukalyptů, koaly ale využívají listy jen asi dvaceti z nich. Denně jich spotřebují asi 500 gramů. Listy eukalyptů totiž obsahují jedovaté látky, jejichž obsah závisí na půdě, ve které rostlina roste. Koala dokáže obsah rozeznat a vybrat si správnou. V játrech má enzymy, které tyto jedy eliminují. Trávení napomáhají kamínky, hlína, zlomky kůry. Samci jsou dospělí ve 3-4 letech, samice o rok dříve. Páří se v létě (od prosince do března). Samci se páří s více samicemi. Páření je krátké a bouřlivé, doprovázené hlasitým řevem, který připomíná štěkání, chrochtání, a často se neobejde bez drobných zranění.
- Samice rodí po 25 až 36 dnech březosti jedno, vzácně dvě mláďata o váze 0,36 g. Mládě si instinktivně najde cestu do vaku, kde setrvá až sedm měsíců.
- Mléko saje do stáří 6 až 12 měsíců. Pak se přestěhuje na hřbet matky.
- Mládě se osamostatňuje po 18 měsících, kdy už váží 3,5 kg. Dospělý samec pak má přes deset kilogramů, samice přes osm kilo.
- Koala nepotřebuje pít, stačí jí voda z potravy.
- Kromě zdivočelých psů nemá nepřátele, občas trpí onemocněním způsobeným kvasinkami. Dožívá se 15 až 20 let. http://beth.blogujeme.com/files/2007/05/koala-9.jpghttp://beth.blogujeme.com/files/2007/05/koala-3.jpghttp://beth.blogujeme.com/files/2007/05/koala2.jpghttp://beth.blogujeme.com/files/2007/05/koala.jpghttp://beth.blogujeme.com/files/2007/05/koala-roztomila.jpghttp://www.billybear4kids.com/animal/whose-toes/wallpaper-koala-baby.jpghttp://4.bp.blogspot.com/_8_Q15U1xG7s/RjHErIioBxI/AAAAAAAAA88/7t9vv-ShSoU/s400/Koala.JPGhttp://photos.igougo.com/images/p154604-San_Diego-Koala_Bear.jpghttp://www.infovek.sk/predmety/biologia/diplomky/vackovce/obrazky/koala1.jpghttp://pulseplanet.com/sci-diaries/wp-content/uploads/2007/05/a-st-bees-island-koala.jpg

Zvířecí obři

17. května 2011 v 19:27 | Adéla |  Zvířata a příroda
Plejtvák obrovský je největší živočich na zemi.Samice jsou dlouhé přes 30 m a váží neuvěřitelných 190 tun, což je hmotnost 20 slonů afrických. Jenom jazyk této velryby váží 3 tuny, tedy více než 35 dospělých lidí. Srdce pletváka obrovského je velké jako auto a ocasní ploutev je široká jako křídla letadla. Samice jsou menší.
Plejtvak
2)Největší na souši
Samec slona afrického je největší suzemským živočiche. Váží 4 až 7 tun a je vysoký 3,5 m, což je výška dvou průměrně vysokých lidí.
Slon_2
3)Těžký skokan
Klokani rudí by mezi boxery patřili do těžké váhy; dotůstají výšky 1,8 m a váží 90 kg. Jejich metrový ocas jim slouží k udržování rovnováhy při skocích dlouhých až 9 metrů. Jsou největší ze švech vačnatců.
Klokan
4)Mrakodrapy
Žirafy jsou díky svým nohám a krku nejvyšími zvířaty na Zemi. Dospělá žirafa masajská může být vysoká přes 5 m. Člověk jí tedy projde vzpřímeně pod břichem.
Zirafa
5)Velká hlava
Vorvani mají ze všech živočichů největší mozek. Važí až 9 kg, šetnáctkrát více než mozek lidský. Robustní hlava vorvaňů tvoří jedinou čtvrtinu těla, takže je v ní dostatek místa na velký mozek.
Vorvan
6)Velký apetit
Tygr ussurijský je nejmohutnější kočkovitá šelma. Jeho délka od čenichu po ocas může být až 3 m a váha 300 kg. Během ejdniné noci mohou tito tygři zkonzumovat 45 kg masa - dost na výrobu 400 hamburerů.
Tygr


2 BOMBY NA ZÁVĚR!!
1)Největším žijícím psem je mastif Kell, který žije v anglickém hrabství Leicestershire. Vroce 1999 vážil 130 kg, což je váha slůněte. Jeho oblíbenou stravou jsou jídla s vysokým obsahem bílkovin, např. hovězí maso, vejce a kozí mléko.
Mastif
2)Největším ploutvonožcem v dějinách je rypouš sloní, který je dlouhý až 9 metrů! Se vztyčenou hlavou dosahuje výšky 3m. Váží až 3700 kg a žije v Antarktidě.
Rypous

Slon Africký

17. května 2011 v 18:47 | Adéla |  Zvířata a příroda
Zdroj : Google.cz
Rozměry
Výška v kohoutku: 3-4 m
Délka těla: 7-9 m (samice 6,5-8,5m)
Hmotnost: 6-7 tun (samice 4 tuny)
Rychlost běhu: až 40 km/h[1]
Délka života: 60-80 let
Největší dosud popsaný jedinec tohoto druhu slona, který byl v roce 1955 zastřelen v Angole, vážil cca 12 tun a v kohoutku měřil 3,95 metrů.
Dorozumívání
Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumených zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.
Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.
Ochrana druhu
Dříve se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale kvůli pytláctví jsou jejich stavy nižší. Sloni se často zdržují v Národních parcích, kde jsou ve větším bezpečí. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. I když je tento slon považován za zranitelný druh, jeho stavy se v jednotlivých lokalitách značně liší. Podle IUCN není znám přesný celkový počet jedinců, ale v jedné oblasti na východě Afriky se na ploše 20 000 km² pohybuje okolo 10 000 jedinců, které mohou decimovat okolní floru, zatímco z mnoha míst slon zcela vymizel. V současnosti se ani neví, jestli populace slonů roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.
Slon_2

Lvi

16. května 2011 v 18:38 | Adéla |  Zvířata a příroda
Útoky na člověka
Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, které mají na svědomí vetší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v Africkém městě Tsavo stavěla železnice. Dva bezhřívnatí lvi zabili na 35 afrických dělníků za pouhé dva dny. Dělníci postavili obrané ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani tyto je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít 135 lidí.
Jsou taky zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přirodě.

Hráči

15. května 2011 v 18:45 | Adéla |  Netovej deník
Ahojky já vím že to jsem vůbec nepatří....ale musim to sem napsat.. =D dneska sme vyhráli 3.místo(v hokeji)!To je super že jo? =D =D škoda že to teda neni 1 ale 3 stačí ! =)

Žabičky

11. května 2011 v 18:40 | Adéla |  Zvířata a příroda
SVĚT ŽÁBY- plno strachu
Text a foto: Michael Fokt
Svět žab je docela jiný než náš. Spousta strachu, že během krátké doby vyschnou na troud, a život mají plný jedů, maskování či požírání vlastních mláďat. Při přechodu z vody na souš procházejí proměnou, za kterou by se nemuseli stydět ani slavní Dr. Jekyll a pan Hyde.
Mírumilovní pulci spásající řasy se mění v nenasytné skákající dravce. Skáčou rozhodně lépe než lidští atletičtí rekordmani, udrží se i na hladkém skle, a některé žáby dokonce létají vzduchem ze stromu na strom.
Palčivé polibky
Žáby patří vesměs mezi menší živočichy a pro mnoho dravců proto představují lákavé sousto. Nezřídka se však stává, že hladový predátor na skákající kořist do smrti nezapomene. Mnohé žáby totiž kůží vylučují nechutné či přímo jedovaté látky. Někdy si menší masožravci ani nemusejí namáhat paměť příliš dlouho - jedy některých žab jsou velmi silné a smrt přichází krátce po jejich pozření.
Mezi nejsilnější jedy patří batrachotoxin, který vylučují známé pralesničky neboli šípové žáby (čeleď Dendrobatidae) z tropické Ameriky. K zabití průměrného člověka by postačila pouhá jedna stotisícina gramu této látky, takže toxin získaný z jediné dospělé žabky o velikosti sotva pěti centimetrů dokázal usmrtit více než dvacet tisíc laboratorních myší. Nejzajímavější však je, že si pralesničky své jedy vypůjčují - od toxického hmyzu, kterým se živí. Jestliže v zajetí dostávají jinou potravu, po nějaké době svou jedovatost téměř zcela ztrácejí.
Kožní jedy žab mohou prýštit z malých žlázek roztroušených po celém těle, nebo z větších žláz na určitých místech - sem patří například i příušní žlázy ropuch. Najdeme je i u tří našich druhů a velká americká ropucha obrovská (Bufo marinus) dokáže dokonce z těchto žláz jed aktivně vystřikovat až do třiceti centimetrů!
Stejně rozmanité jako jejich nositelky jsou i žabí jedy a jejich účinky. Ropuší jedy působí především na činnost srdce, zatímco toxiny pralesniček ovlivňují přenosy signálů nervovými buňkami. Jedy dalších žab vyvolávají svědění, záněty, palčivý pocit v ústech, nevolnosti, znecitlivění a celou řadu dalších pramálo příjemných pocitů. Navzdory nepříliš lákavému rejstříku účinků se lidé naučili využívat žabí jedy ve svůj prospěch a někdy s nimi zacházejí opravdu kuriozním způsobem. Dříve někteří vědci zkoumali účinky jedů pralesniček tak, že udivené žabky "líbali" na hřbet a čekali, co ucítí na rtech. Protože zážitky během takového výzkumu nebyly právě lahodné ani bezpečné, dali časem přednost moderním biochemickým analýzám.
Mnohem hůře však pralesničky dopadly, když se dostaly do rukou místních domorodců. Ti je napichovali na bambusové třísky, zaživa opékali nad ohněm a prudkým jedem, který nebohé žabky ve smrtelných křečích vypouštěly, natírali hroty svých obávaných otrávených šipek.
Určité složky ropušího jedu zvané bufoteniny mají kromě jiného také halucinogenní účinky. Podle některých zpráv se čeští studenti pokoušeli připravit si nevšední omamné zážitky tak, že olizovali ropuchy. V osmdesátých letech si lidé dokonce vyráběli i cigarety z usušených kůží ropuch. Ropuší jedy však poškozují játra či ledviny, a některé jejich složky dokonce mohou způsobit i zástavu srdce. Jed jihoamerických listovnic dvoubarvých (Phyllomedusa bicolor) vyvolává nevolnost a domorodci ho používají vskutku zvláštním způsobem. Po bujarých pitkách si jej vtírají do rozedřené kůže na zápěstích a vyvolávají si tak zvracení, které uleví jejich těžce zkoušeným žaludkům. Listovnice tu tak patří k oblíbeným domácím mazlíčkům.
Jedovaté drahokamy
Oproti mnoha jedovatým tvorům - například hadům, štírům či pavoukům - mají žáby jednu velkou nevýhodu. Nemají žádné jedové zuby, bodce ani klepítka, kterými by mohly jedovatý koktejl do těla nepřítele vstříknout. Žabí toxiny se na místo určení dostávají až při přímém kontaktu s agresorem - tedy při jeho útoku. Když už však události dospějí tak daleko, nevyhnou se žáby navzdory svým silným jedům poranění nebo i smrti. Nejlepší proto je udržet si nepřátele daleko od těla. Dravci tedy musejí zjistit jedovatost žab dřív, než budou mít nebezpečného sousta plnou tlamu.
Nejlepším a široce používaným bezpečnostním opatřením jedovatých žab je pestré výstražné zbarvení. Doslova nádherným příkladem takové strategie jsou opět americké pralesničky. Jejich těla hýří těmi nejfantastičtějšími kombinacemi pestrých barev, až připomínají pohyblivé pop-artové obrazy. Beze strachu tak poskakují za plného světla amazonskými pralesy a jejich klaunské převleky jim zaručují bezpečnost. Vysílají do světa jasný vzkaz: Pozor, jsem jedovatá! Každý predátor, který někdy v minulosti nedopatřením nějakou pralesničku uchopil do tlamy a přivodil si mučivý zážitek, tomuto varování určitě porozumí.
Mnohé jedovaté i neškodné žáby zvolily opačnou taktiku. Snaží se zmizet všem dravcům z očí. Jejich maskovací zbarvení by udělalo radost nejednomu armádnímu stratégovi. Hnědavé, zelenavé či šedavé skvrny na jejich tělech dokonale splývají s prostředím, ve kterém žijí. Promyšleně poskládané vzory účinně rozbíjejí obrys žabího těla a pruhy vedoucí přes oči chrání nejcitlivější část těla před nežádoucí pozorností. Některé žáby včetně dvou našich druhů kuněk rodu Bombina mají dokonce třífázovou obranu. Nejdříve spoléhají na maskovací hnědavé zbarvení hřbetu, po odhalení však zvednou nohy nad tělo a ukážou dravci jejich výstražně zbarvenou spodní stranu. Pro obzvlášť dotěrné nepřátele mají přichystanou dávku kožního jedu.
Žáby žijící na zemi bývají většinou hnědavé a stromové rosničky zase krásně zelené, aby splynuly s okolním listím. Šokující překvapení má pro dravce připravené jihoamerická listovnice červenooká (Agalychnis callidryas). Díky velkým červeným očím, pestrým bokům a žlutým předním i zadním nohám se stala ozdobou nesčetných terárií po celém světě. Při odpočinku má však oči zavřené a končetiny složené u těla, takže připomíná spíše nevýrazný zelený hrbolek na listu. Když ji něco vyruší, otevře oči, roztáhne štíhlé nohy, přeskočí na další list a opět se bleskově sbalí. Překvapenému dravci připadá celé představení jako kouzelnický trik. Popletený predátor se často raději vzdá dalších loveckých pokusů.
Modří ženichové
Životní prostředí však bývá zřídkakdy jednobarevné a žáby se potřebují nepozorovaně pohybovat z jednoho místa na druhé. Mnoho z nich proto ovládlo umění barvoměny a dokážou se ztratit na zeleném listu stejně jako na hnědavé kůře stromu. Celou paletu odstínů od šedavě hnědých přes jasně zelené až k temně olivovým zvládne i naše dobře známá rosnička zelená (Hyla arborea). Další žáby barvu mění také, ale nikoli kvůli maskování. Obě pohlaví evropského skokana ostronosého (Rana arvalis) jsou po většinu roku hnědavá a předvádějí v praxi maskování mezi spadanými listy. Těsně po opuštění zimních úkrytů však samečkové na přibližně dva týdny celí zmodrají a začnou lákat samičky do tůní, kde se rozmnožují. Jestli jim sytě modrý svatební šat přidává v očích žabích nevěst na kráse, se však přesně neví.
Nejdokonaleji jsou maskované žáby, které co nejvíce připomínají něco nejedlého. Pablatnice rodu Megophrys a rohatky rodu Ceratophrys proto zdobí kožní výrůstky nad očima, díky kterým se podobají uschlým listům, a tělo jiných druhů žab je celé pokryté drobnými výčnělky.
Šampioni a parašutisté
Před skokanskými výkony drobných žabek se musejí sklonit všichni vrcholoví sportovci světa. Rekord ve skoku do výšky drží patrně malá americká rosnička cvrčkovitá (Acris gryllus), která vyskočila do výšky dvaašedesátinásobku délky svého těla. Kdyby ji chtěl překonat výškař-olympionik vysoký 180 centimetrů, musel by přeskočit dvaačtyřicetipatrový panelák vysoký 112 metrů! Potupě by při takovém klání neušli ani skokani do dálky nebo trojskokani.
Novoguinejská rosnice nosatá (Litoria nasuta) překonala jediným skokem vzdálenost rovnající se šestačtyřicetinásobku délky těla, a náš skokan by tedy musel bez rozběhu přeskočit téměř celý atletický stadion, aby stál zdatné rosnici alespoň za podání ruky. Skokan volský (Rana catesbeiana) dolétl po mohutném odrazu do dálky přes pět metrů, takže by snadno přeskočil na délku průměrný panelákový obývák, a ptychadena ostronosá (Ptychadena oxyrhynchus) z příbuzenstva skokanů v trojskoku téměř překonala hranici deseti metrů. Žabí atlety katapultují do vzduchu silné zadní nohy. Protože mají prodloužené dvě kůstky nártu, mohou se vlastně pochlubit dalším oddílem končetiny vmezeřeným mezi holení a nohou, a tedy i fenomenální silou při odrazu.
Skoky však zdaleka nejsou jedinou ukázkou pohybového mistrovství žab. Díky velkým plovacím blánám na zadních nohou patří mnohé z nich k plaveckým přeborníkům a často tráví většinu života ve vodě. Kratší nohy ropuch nebo blatnic se výborně hodí k hrabání nebo popobíhání po suché zemi. Dlouhé štíhlé končetiny stromových žab z nich dělají vynikající artisty. S obratností provazochodců přelézají či přeskakují ve výšce několika desítek metrů nad zemí mezi těmi nejtenčími větvičkami stromů. Na koncích prstů mají výkonné přísavné polštářky, díky kterým se udrží i na těch nejhladších listech. Zvláštní žlázy na jejich spodní straně vylučují lepkavou látku, která přilnavost přísavek ještě zvyšuje.
Nejodvážnější způsob pohybu však vynalezly některé jihoasijské létavky rodu Rhacophorus. Vrhají se neohroženě do vzduchu a plachtí z jednoho pralesního stromu na druhý. Místo kluzáku přitom používají velké blány natažené mezi výrazně prodlouženými prsty všech končetin. Často mívají na končetinách i kožní lemy a pomocí tohoto vybavení kloužou vzduchem na vzdálenost desítek metrů.
Serenády v bažinách
Na růžích ustláno mají ve světě žab nadaní zpěváci. Roztoužení trubadúři k sobě lákají vhodné partnerky milostnými písněmi, které pilně opakují od svítání do soumraku nebo naopak - podle toho, zda jim vyhovuje denní, nebo noční život. Místo hudebního nástroje a mikrofonu přitom používají hlasotvorné vazy v hrtanu a roztažitelné ozvučné měchýřky pod hrdlem. Právě díky měchýřkům mohou opakovaně pumpovat vzduch do plic a zpět a vyluzovat dlouhé komplikované volání.
Hlasovou výkonnost by jim přitom záviděl kdejaký operní virtuos. Árie několikacentimetrových skákajících umělců jsou leckdy slyšitelné do vzdálenosti stovek metrů - samozřejmě bez pomoci elektronických zesilovačů a koncertních hal s dokonalou akustikou. Zajímavé je, že snaživí žabí samečkové dokážou pomocí speciálního svalu napojeného na sluchové kůstky ztlumit vnímání zvuku, aby se zcela neohlušili vlastní hlasitou produkcí.
Stejně jako pěvecké sbory, zpívají i žabí nápadníci často v mnohohlasém chóru. To, co našemu uchu připadá jako nesourodá kakofonie zvuků, má však pro žáby zcela jasný smysl. Jednotliví zpěváci dokážou postřehnout a využít tiché mezery mezi slokami jiných žabáků, do kterých vkládají vlastní nápěvy. Neskáčou si proto do řeči a vyhýbají se tak nežádoucímu překřikování od nenáviděných konkurentů.
Žabí samičky mají vytříbený hudební sluch a podle kvality či délky nápadníkovy produkce už na dálku poznají jeho velikost, uměleckou i životní zralost, a tedy také mužnou přitažlivost. Stahují se pak jen k těm největším a nejzkušenějším.
Žabí dialogy jsou však často mnohem složitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jednotliví žabáci si mohou hlasem navzájem vyhrožovat, vyhlašovat zábory na dané území nebo se varovat před nebezpečím. Jestliže jeden samec ve víru milostného reje omylem uchopí k páření místo svůdné partnerky jiného samce, vydá šokovaná oběť zvláštní osvobozovací hlas, který zmateného horlivce rychle zapudí.
Jde to bez zpěvu
I v hlučném žabím světě však někdy platí známé přísloví: "Mluviti stříbro, mlčeti zlato." Když se v jedné tůni sejde příliš mnoho zpěváků, je velká šance, že se volné partnerky k lákajícím protějškům vůbec nedostanou. Samečkové proto přestávají pořádat koncerty. Raději slídí na mělčinách a bez skrupulí se vrhají na všechny volné samičky v okolí. Milostné árie se z repertoáru vytrácejí i na místech, kde by je přehlušil hluk okolního prostředí. Skokani plavčíci (Staurois natator) z Bornea žijí u vodopádů, kde se neustále rozléhá burácení rozbouřené vody. Místo skřehotání proto lákají partnerky semaforovou abecedou. Zdvíhají nad tělo zadní nohy s roztaženými modrými plovacími blánami a svůdně jimi mávají na nevěsty v okolí.
Mlčení může být i vychytralým podvodem. Za normálních okolností spěchají všechny samičky jen za těmi nejzdatnějšími trubadúry a ostatním zbývají jen oči pro pláč. Někteří menší samci se proto v tichosti shlukují kolem úspěšných zpěváků a snaží se ukořistit přilákané partnerky. Inu - když se dva překřikují, třetí se směje.
Vlezte mi na záda!
Žabí vajíčka a pulci představují pro mnoho hladových živočichů vítané a snadné zpestření jídelníčku. Navzdory tomu své snůšky nějak chrání jen asi deset procent všech známých druhů žab. Ostatní nechávají potomstvo v rukou náhody. Mnohé žáby zajišťují přežití potomstva tím, že jednoduše nakladou vajíček obrovské množství. Ropucha obrovská (Bufo marinus) z Jižní Ameriky jich v jedné snůšce zanechá až třicet tisíc a i díky tomu se lavinovitě šíří v Austrálii, kam ji člověk vysadil. Z takového množství pulců se téměř jistě alespoň několik dožije dospělosti.
Celkem známe asi pět tisíc druhů žab, takže i mezi tou desetinou svědomitých rodičů najdeme slušnou řádku zajímavých způsobů péče o potomstvo. Samičky mnoha druhů schovávají vajíčka do shluků vodních rostlin nebo je přímo zabalují do listů, aby je uchránily před pozorností dravců. Někdy žabí páry během milostných hrátek ušlehají zadníma nohama pěnové hnízdo, do kterého vajíčka ukryjí. Listovnice rodů Phyllomedusa a Agalychnis zavěšují pěnová hnízda i s vajíčky na listy rostlin nad vodou. Snůška je tak v bezpečí před hladovými rybami, a když se z vajíček vykulí pulci, jednoduše spadnou do vody pod sebou. Podobně se rozmnožují i malé žabky rosněnky z čeledi Centrolenidae. Jejich samci však u snůšky zůstávají a střeží ji, dokud se pulci nevylíhnou.
V tropech, kde je stále teplo a vlhko, bývá výhodné umístit vajíčka mimo dosah vodních predátorů a mnohé žáby se jenom kvůli tomu naučily celou řadu řemeslných dovedností. Samečkové rosniček pracovitých (Hyla boans) a rosniček kovářů (Hyla faber) by se zcela jistě uplatnili v oboru stavitelství přehrad. Na březích řek či tůní budují v bahně vlastní miniaturní jezírka oddělená od vodní plochy bahnitou hrází. Vajíčka se tak vyvíjejí v bezpečí soukromého bazénu a do řeky či jezera se dostanou, když hladina okolní vody stoupne.
Prasatky rodu Hemisus z tropické Afriky jsou zase rozenými tunelářkami. Páří se v podzemních norách a pulci se do vody dostávají chodbou, kterou matka vyhloubí v měkkém bahně pod hladinou. Pulci mnoha tropických stromových žab žijí v malých kalužinkách vody, které se drží v paždí rostlin porůstajících větve stromů. V těchto takzvaných "broméliových jezírcích" je však málo potravy, a pulcům tedy hrozí, že zemřou hlady.
Vskutku originálním způsobem vyřešily problém s výživou samičky pralesniček drobných (Dendrobates pumilio). Pulci se líhnou v úkrytech na souši a pečlivé matky je do kalužinek vody roznášejí na vlastních zádech. Do každé z nich vypustí jednoho potomka a hned mu tam také nakladou neoplozené vajíčko, kterým se pulec živí. Za pár dní však chutnou porci spořádá a potřebuje přídavek. Samička proto líhně na větvích pravidelně obchází a klade do kalužinek nová vajíčka. Je téměř zázrak, že ve spleti pralesních rostlin všechny své potomky vůbec znovu najde.
Některé žáby se s hledáním odložených potomků vyčerpávat nemusejí, protože je s sebou nosí až do proměny v malé žabky. Vakorosničky rodu Gastrotheca přenášejí potomstvo ve zvláštním kožním vaku na hřbetě, zatímco pulci amerických vodních žab pip mají každý svou vlastní komůrku vzniklou ve zduřelé kůži na hřbetě matky. Samečkové nosatek Darwinových (Rhinoderma darwini) sbírají vajíčka do tlamky a opatrují své ratolesti v rezonančním měchýřku.
Snad nejfantastičtěji se však o blaho budoucí generace starají vzácné australské tlamorodky rodu Rheobatrachus. Jejich samičky vajíčka polykají a pulci se vyvíjejí přímo v žaludcích matek. Po tu dobu žaludek "vypne" svou trávicí funkci, aby žaludeční kyseliny mladé tlamorodky nerozleptaly na kaši. Malé žabky pak vylézají matčinou tlamou zpět na denní světlo. Z vajíček drobných bezblanek rodu Eleutherodactylus nakladených na souši se líhnou rovnou malé žabky. Tyto novátorky žabí říše tedy zcela vynechaly nepohodlné stádium pulců, kteří by potřebovali k vývoji vodní prostředí.
Nejdále však v přizpůsobení suchozemskému životu došly živorodé ropuchy rodu Nectophrynoides. Jejich samičky rodí rovnou živá mláďata, která prodělávají celý vývoj v těle matky a živí se okusováním výměšků stěn jejích vejcovodů.
Žáby díky své neuvěřitelné přizpůsobivosti osídlily téměř celý svět. Žijí na pouštích, v pralesích i v chladných oblastech. Některé z nich dokonce pronikly i do poloslaných mangrovových bažin na mořském pobřeží. Zlatý věk obojživelníků sice skončil již před nástupem dinosaurů, dnes však zažíváme druhou vlnu jejich slávy. Žáby, mloci a jejich příbuzní znovu dobývají své kdysi ztracené pozice.

Žáby bijí na poplach
Tři sta evropských zoologických zahrad a akvárií se letos zapojilo do kampaně vyhlášené pro tento rok na podporu obojživelníků. Jak uvádí patron akce sir David Attenborough, je třeba udělat vše pro jejich záchranu, jinak stovky druhů vyhynou ještě za dobu našeho života.
Obojživelníci jsou na naší planetě asi 360 milionů let a nyní jsou ohroženi tak jako před 65 miliony let dinosauři. Hovoří se o krizi obojživelníků. Jen od roku 1980 už zmizelo 122 druhů a dalších 435 je velmi vážně ohroženo. Tedy ze současných 5918 poznaných druhů až polovině hrozí vyhubení.
Evropská kampaň je součástí celosvětové kampaně, která má získat prostředky na záchranu obojživelníků a upozornit na tento žhavý problém veřejnost.

ZDROJ- http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3363%3Asvt-aby-plno-strachu&Itemid=19

Diplom za spřátelení

10. května 2011 v 20:08 | Adéla
Ahojky tady to je diplomek pro:


No...=)

9. května 2011 v 19:19 | Adéla |  Netovej deník
Ahojky tak kdo by si mě chtěl přidat na Facebooku jmenuju se Adéla Adíík Pexová =)) a tady je obrázek =))


Zvířátka


Lední medvědi

7. května 2011 v 18:48 | Adéla |  Zvířata a příroda

I velcí predátoři z Arktidy mají svou něžnou tvář.

Chlad snáší tento druh medvěda velmi dobře - jeho hustá žlutobílá srst ho totiž od okolního prostředí takřka dokonale izoluje. Hlavní potravou ledních medvědů jsou ryby a tuleni, za kterými se vydávají do chladných vod řek i moří i několik desítek kilometrů. Lední medvěd je vynikající plavec - na tlapách má dokonce prsty spojené do poloviny plovací blánou.
Medvěd ledový je spolu s medvědem kodiakem a medvědem kamčatským třetí největší suchozemskou šelmou na světe. Lední medvědi jsou pro život v ledových pustinách výborně vybavení. Jsou neuvěřitelně silní, mrštní a na svých mírně ohnutých končetinách s ochlupenými chodidlami se pomalým krokem vydávají na velké vzdálenosti.
Medvěd lední žije v oblastech pokrytých večným ledem a sněhem, od severního pólu až po jižní okraj arktických ledovců. S oblibou vyhledává místa, kde se nachází otevřené vodní plochy nebo souvislé pásy pobrežní pevniny. Většinu dne tráví hledáním potravy. Lední medvěd je ze všech medvědů nejlepším plavcem. Plave rychlostí 10 km/h a beží maximálne rychlostí 40 km/h. S otevřenýma očima a uzavřenými nozdrami se potápí pod hladinu až do hloubky dvou metrů a pod vodou vydrží až dvě minuty.
Samice rodí zpravidla jednou za tři roky. Samice je březí 9 měsíců, ale prodělává tzv. utajenou březost - oplozené vajíčko se začne rýhovat, potom se jeho vývoj zastaví, aby pokračoval až v příhodnou dobu. V listopadu a prosinci si každý medvěd vyhrabává ve sněhu nebo v zemi svůj brloh. Svoje úkryty většinou staví na jižní svahy, na které severní vítr navrší velké množství sněhu. Sněhové stěny příbytku potom působením teplého dechu samic zledovatí a uchovávají tak teplo. Mláďata se rodí v listopadu a prosinci. jsou poměrně malé a váží okolo 450 - 900 gramů. Rodí se holé, hluché a slepé.
Chemické znečištění našeho životního prostředí přirozeně zasahuje i akrktické oblasti, kde znehodnocuje přirozený potravní řetězec, takže medvědům ubývají možnosti sehnat si potravu. Těžba nerostných surovin a pobřežní vrty ropy také poškozují místa, kde mívají medvědi svá doupata. Navíc pokračující trend oteplení Země ovlivňuje už i tuto oblast - urychluje se zde tání ledů. Medvědi pak nemohou na svůj tradiční jarní lov tuleňů po ledu. Zůstává otázkou, jak se lední medvědi, ale i ostatní divoká arktická zvířata, vyrovnají s měnícími se přírodními podmínkami. Bohužel, už i této krajině vládne jiný tvor, dvounohý, vznešený a samolibý - který tak trochu zapomíná na přirozené obyvatele Arktidy, jenž umí chránit svá mláďata před ledovým větrem, ale neumí je ochránit před zničeným životním prostředím.


ZDROJ- ledmed.wz.cz

News Pixels! =)

5. května 2011 v 19:33 | Adéla
-- - - -

Amálka

4. května 2011 v 19:12 | Adéla |  Moje zvířata
Ahojky tak ...můj pejsek Amálka je ted ostříhanej (ostříhaná)je krásná byla ostříhaná 2.května jenže zrovna ted se udělalo nějak hnusně a je jí venku zima...a chudinka šla dneska na operaci dali jí do narkozi aby jí vytrhli zoubek ketrý jí už měl vypadnout chudinka =( a eště ted se klepe a někdy knučí ale zatím spinká prdelka moje tady je fotečka vyfocená ted =D a eště náš pokánek =))




NEKOPČIT PROSÍM =)

Pomoc

3. května 2011 v 19:44 | Adéla |  Netovej deník
Ahojky potřebovala bych pomoc...poradit...víte jak tam máte náštěvnost...tak já věděla kde to je ale ted nwm potřebovala bych vědět každý den kolik mě naštívilo lidí mě to někdy píše třeba 42...ale nwm jestli to je pravdas P.S děkuju za pomoc =)


Tohle je labut´ z výletu který byll asi před 3 měsíci =D

Desing

2. května 2011 v 16:40 | Adéla |  Netovej deník
Ahojky dělá někdo z vás desingy?A jestli jo uděláte mi ho?A neznáte dyštak někoho?Chtěla bych nový desing tenhle se mi taky moc líbí ale už by to chtělo něco novýho...děkuju =)

Týrání/Testování STOP!

1. května 2011 v 19:36 | Adéla |  Netovej deník
Jsi proti testování... Napiš do komentářu přihlášku do klubu...
Jméno:
Blog:
Věk:
Jsi proti testování?:
Tvůj názor na to:
A naši ikonu na tvůj blog...je jedno kam..
je to ze zdroje- http://stop-testovani-zvirat.blog.cz/


ALE PROSÍM ZAPIŠTE SE TAKY =( VIDĚLA SEM NA TOM BLOGU JAK JE TAM PEJSEK KTERÝHO TEN DEBIL HODÍ Z MOSTU ON TAM CHUDÁK KVIČÍ TED BREČIM VÁŽDNĚ ŽE SEM SE NA TO VIDEO KOUKALA..=( TOHO DEBILA ZATKLI ALE PEJSEK TO NEPŘEŽIL TAK JAK MOHL DYT JAKÁ VÝŠKA TO BYLA =(